Kvalita vzdělání realizátorů prevence

Řekne-li se prevence vzniku závislosti na návykových látkách, zasvěcenému člověku se vybaví celá paleta metod, přístupů a různých aktivit, které se pod tento termín za poslední roky zahrnují.
Pod slovo prevence se na jedné straně schová vrstevnický program, vedle, výuky pedagožky o drogách, stejně tak odborná péče specializovaného psychologa, divadelní představení o návykovosti, či zájmový kroužek. A to jsou vyjmenovány namátkou pouze některé aktivity, z celé řady dalších.
Bohužel jako by se při posuzování preventivních aktivit, pozapomnělo, že je třeba strukturovat. Odlišovat různorodé programy a zařazovat je tam, kde mohou v rámci své účinnosti být vhodné a efektivní. Posledních cca deset let došlo v oblasti prevence k překotnému vzniku mnoha organizací, které stejně tak často rychle zanikaly. V rámci vytváření struktur úředních orgánů, přidělování dotací a tvorbě pravidel fungování systému, který je v této oblasti platný, jako by se odborná stránka věci, často dostávala na zadní příčky.
Zpočátku oprávněný přístup, který musel řešit to, zda vůbec v daném regionu bude či nebude preventivní program, neumožňoval z dané nabídky volit . Nyní je však nabídka již širší a přichází doba, kdy, doufejme, kvalita prevence bude prvořadou záležitostí.
Vždyť pokud chceme působit v rámci preventivních aktivit na děti a mladé lidi, informovat je, ovlivňovat s větší či menší úspěšností jejich postoje k návykovým látkám a ke své vlastní osobnosti, musíme logicky přistupovat k prevenci jako rodící se široké odborné oblasti. Kde odbornost a kvalita psychologického působení bude důležitým faktorem.
Primární prevence se realizuje na každé škole této země, v každé třídě by mělo docházet k působení na dítě ve vztahu k návykovým látkám a jiným sociálně patologickým jevům. Přesto odborných setkání na toto téma je poskrovnu. Lépe řečeno nejsou skoro žádná. Rozhodně v poměru k tomu jak je to rozsáhlá aktivita a jak rozsáhlou populaci postihuje, je snaha o odborná setkání prevenci realizujících organizací, bohužel minimální.
V posledních letech se často leze setkat s objevující se otázkou ze strany veřejnosti. Kde je onen dopad přibližně desetileté snahy preventivních aktivit, když počet uživatelů neklesá.
Ano, otázka je to oprávněná, ale je také otázkou, jaký by byl stav uživatelů bez prevence. Je pravdou, že se za deset let podařilo postavit fungující strukturu a systém, který i přes mnohé chyby, které jsou v každém počátku, je funkčním. Získat objektivní odpovědi na otázky, které si můžeme takto pokládat je velmi obtížné. Snáz se můžeme pokusit o pozastavení a posouzení daného stavu a položení si základních otázek.
Začneme-li logicky od těch nejjednodušších struktur a kritérií, položíme si otázku:
„ Jak je působeno na děti?“
Je nutno rozlišovat osvětu, prevenci, dále pak včasnou intervenci, která je již na přechodu k péči o experimentátora . Stále se tomu všemu říká v našich krajích jednotně prevence. A je s podivem, že i lidé vzdělaní respektují , že přednáška pro masu několika set dětí je nazývána prevencí. Není to tak. Jedná se o pouhou osvětu, kterou v plné míře a kvalitně realizují již pedagogové na školách. Osvěta má za úkol přinést informace a vzdělat dítě v tom jaké drogy jsou a jaké s sebou nesou problémy a souvislosti se vznikem závislosti. Tvrzení, že pedagogové nejsou schopni tyto informace předat, která se tak často vyskytují, jsou lichá. Snad platili na počátku devadesátých let, ale nyní, kdy toto téma je nejen v osnovách, ale i školní inspekce kontroluje v této oblasti vzdělání dorůstající populace, lze říci, že je zbytečné vynakládat prostředky na informativní osvětu, která je zajištěna v rámci základního vzdělání.
Další paradox je v tom, že většina osvětových programů je pro děti z druhého stupně, které se vyskytují v období puberty a jakékoliv informace přijímají přes vývojový filtr vzdoru. Zatímco informovanost by měla přicházet v době, kdy fakt že drogy jsou nebezpečné má pro dítě stejný emocionální význam, jako skutečnost, že hlavní město sousedního Slovenska je Bratislava.Ve věku prvního stupně docházky na základní školu. Období, kdy děti přijímají fakta o návykových látkách a vnitřně s nimi nepolemizují. Nemají potřebu se dostávat do opozice, či informace jinak zpochybňovat. Zkrátka je přijímají. Smutné je, když se osvětové aktivity halí do hávu prevence a bývají poskytovány ve věku podstatně vyšším. Lze se domnívat, že v naprosté většině případů se jedná o neproduktivní, neefektivní aktivitu, která se míjí s věkově přiměřenou populací. Pochopitelně i zde je možné poskytovat informace, ale spíše na vyžádání dětí a spíše jako doprovod jiných, reálně preventivních aktivit.
Prevence v pravém smyslu slova, by měla být dlouhodobým působením na dítě s ohledem na věk a jeho aktuální prožívání světa. Směrována spíše na rizikové faktory spolupodílející se na vzniku závislostí, ale zároveň i jiných sociálně patologických jevů. Patří sem kvalita a zralost sebepojetí, schopnost se prosadit ve skupině vrstevníků, mít znalost svého vlastního hodnotového rámce, znát své postoje a rámce chování a přijímat skutečnost, že za své postoje a chování si každý nese odpovědnost v prvé řadě sám. Dále celá škála pozitivních orientací na svůj život a hledání trávení volného času a realizační linie ve vlastním životě. Včetně nácviků alternativních forem chování v rizikových, či jinak psychicky náročných situacích.
To je jen zkrácený nástin toho, co by kvalitní program měl zabezpečovat.
V případě včasné intervence se dostáváme na pomezí, kdy děti a mladí lidé bývají již v kontaktu s drogou něco si zkusily a je logickou potřebou poskytnout i servis v této obtížné situaci, který by brzdil množství těch, kteří přejdou do experimentu a zároveň snižoval také nebezpečí související s užitím drog. Sem patří tolik diskutovaná témata o informacích k vyvarování se rizikům při užívání drog.
Do prevence jak je zmiňováno výše však patří celá řada dalších aktivit, na jejichž popis v rámci těchto řádků není prostor, přestože by si ho zasluhovaly.
Zamyslíme-li se nad odbornou šíří těchto tří oblastí a uvědomíme-li si jak obrovská je populace, která by měla být preventivní činností zasažena, dojdeme logicky k otázce:
„Kdo prevenci realizuje a s jakou odbornou zdatností“?
Která je jednou z nejdůležitějších otázek v oblasti prevence, zásadně ovlivňující její kvalitu a efektivitu.
Jaká je v této oblasti v současné době situace:
Seřadíme-li jednotlivé kategorie realizátorů třeba podle vzdělání a věku dojdeme k poznání, že máme:

1. Peer – dítě druhého stupně ZŠ, realizující vrstevnický program

/proškolené dítě-laik/
Student –proškolený k tomu, aby realizoval prevenci na základních a někdy i středních školách

/proškolený laik, často ještě sám osobnostně nezralý/
Pedagog – realizující prevenci v rámci svého zaměstnání učitele

/neprofesionální preventista s různou úrovní vzdělanosti v této oblasti , realizující prevenci okrajově při své hlavní profesi pedagoga/
Psycholog/psychiatr –realizujíc prevenci vedle svého zaměstnání spíše okrajově.

/vzdělanost v oboru bez specializace na prevenci, chybí často zkušenost s prací se
se školními kolektivy/
Profesionální preventista –člověk vykonávající prevenci jako své hlavní zaměstnání, mající nejen vzdělání v oblasti psychologie, pedagogiky, ale i dostatečně kvalitní zkušenost a výcviky potřebné pro tuto práci.
/ vzdělaný profesionál s odbornými výcviky pro tuto oblasti/
Abstinující závislý – člověk pracující v této oblasti často na základě silné osobní motivace s praktickými zkušenostmi a pohledem toho, kdo prožil závislost.

/ osobnost využívající osobní zkušenosti se závislostí/
Neabstinující závislý –i taková alternativa se u nás vyskytla. K dětem byl opakované posílán aktivní závislý, snad za účelem odstrašení? !!
Laik – laik „profesionál“ absurdita, která se v této oblasti bohužel vyskytuje.

Nemá ani vzdělání, výcviky, ani zkušenosti, pouze se mu podaří získat v rámci
grantových řízení prostředky a tak působí.
/nevzdělaný laik – praktikující/
Z tohoto hrubého členění jasně vyplývá, že od každé kategorie lze očekávat jinou míru kvality. Vyvstává otázka:
„ Co je přiměřené a kvalitní vzdělání v této oblasti a jakým směrem se má ubírat?“
K efektivitě programů a jejich kvalitě bylo již popsáno mnoho papíru a existují ve světě uznávané analysy, které jasně charakterizují nezbytně nutná kritéria kvalitního programu. Přestože v našich zemích tyto informace byly sice publikovány a v mnoha variantách uváděny, jsou respektovány pouze okrajově.
Vzdělání, které je poskytováno preventistům z jakékoliv kategorie výše uvedené má různou úroveň.
Skutečnost je taková, že existuje mnoho jednotlivců i organizací, které realizují školení v preventivním působení. Mezi lektory se setkáváme jak s lidmi, kteří prevenci realizují, tak s lidmi, kteří působí v oblasti terapie, ale také s lidmi, kteří se jednoho dne rozhodli, že lze vydělat slušné peníze a tak vytvořili na základě literatury / dosti jednostrannně směrované/ výukový program a vzdělávají.
Jednoduše řečeno, vzdělání má obrovské rozpětí, co do své kvality i následného využití. Bohužel se nejčastěji jedná o jedno až tří denní aktivity.
Je logické, že pak jen prevenci realizující odborník cítí, že tato krátká proškolení nemají dostatečný rozsah a nemohou plnohodnotně poskytnout potřebnou odbornost a vybavit frekventanta potřebnými dovednostmi. K naplnění kritérií plnohodnotné prevence logicky nestačí opakované často spíš přehledové a „ochutnávkové“ vzdělávací aktivity.
V krátkých časových úsecích jsou tak předávány zkušenosti velmi často i psychologické techniky a hry lidem, kteří nemají odborný výcvik a potenciál na zacházení s těmito odbornými metodami.
Myslím, že mnoha psychoterapeutům by „zamrazilo“, kdyby věděli, že psychologické metody „zpětněvazebného“ charakteru, které dost zasahují do sebeprožívání a vyvolávají i v lidech dospělých a zralých silné emoční reakce, tady dostávají do rukou studenti různých vyšších odborných škol v rámci několikadenního proškolení. A následně tyto citlivé metody aplikují ve třídě dvaceti, pětadvaceti dětí v pubertálním věku. Po skončení programu odchází bez uvědomění, že pravděpodobně opouštějí neošetřená zranění, ke kterým mohlo u dětí při aplikaci dojít.
A právě studentské programy patří v našich zemích v současnosti k nejoblíbenějším. Po období peeru, návštěv kin s mediálně známými tvářemi, se tento problém přesouvá na studenty.
Zdá se, že vývoj prevence za posledních deset let v naší zemi má specifický vývoj z hlediska delegování řešení tohoto celospolečensky závažného jevů. Jako by společnost,která na jedné straně hodnotí nebezpečí návykových látek jako velmi závažné, předpokládala, že ho vyřeší jednou proškolené děti, jindy mladí často nezralí studenti a když ti ne, tak pomůže dvouhodinová návštěva v kině.
Přesto každému reálnému odborníkovi, a někdy stačí jen když má člověk obyčejný selský rozum dojde, že postoje, formy chování a osobnostní charakteristiky se ovlivňují jen velmi pomalu, pracně a je zapotřebí dlouhodobé, komplexní a maximálně odborné činnosti, aby k tomu vůbec došlo. Na jedné straně se proklamují v prevenci obrovské cíle, na druhé straně je mají plnit proškolení laici. Logicky se pak ptáme:
“ K čemu opravdu u dětí při preventivním působení dochází? V jakém rozsahu a jakým směrem?“
To jsou otázky, které si klade odpovědný psycholog či pedagog mající dostatečné vzdělání a osobní zkušenosti v této oblasti. Určitou odpověď lze vysuzovat již při četbě některých preventivních programů. Míra odbornosti je často patrná už v míře pokory a stanovování si reálných cílů v programech. Naopak již při prvním přečtení základních údajů z některých preventivních programů je patrné, že se jedná z odborného hlediska o absurditu. Jsou organizace, které ve svém projektu předpokládají v kolonce cíle změnu osobnosti, tuto změnu osobnosti „vykonávají“během 12 hodinového působení, realizují ji studenti s odborností jednoho proškolení. A za tuto aktivitu žádají od státu za hodinu práce o mnohasetkorunové honoráře. Přesto nelze nezmínit, že studentské programy mohou mít svou váhu a nejsou tak špatné jak by se dalo z výše napsaných řádků usuzovat. Jsou organizace, které bezesporu v rámci těchto programů dovedou vytěžit maximum pro děti, na které působí. Ale asi by bylo třeba jasně formulovat co můžeme od studentského programu očekávat a nedopouštět se jejich přeceňování tak jak k tomu dříve docházelo s Peer programy, či s jednorázovými masovými akcemi. Jednoduše řečeno je třeba jasně formulovat možnosti ve vztahu k odbornosti realizátora a množství času stráveném s třídním kolektivem či skupinou na, kterou je působeno. Aby nedocházelo k výše zmiňovaným absurditám, které v konečné podobě oblast prevence diskreditují.
Další otázkou je bezesporu :
„Kolik stojí stát hodina prevence, a v jaké kvalitě si tuto hodinu platí.?“
Z otázek výše položených opět vyplývá celá řada následných podotázek a souvislostí, přesahujících možnosti krátkého textu.
Přesto lez dospět, k logickému závěru, že žádný, ani tento vývoj není náhodný. Jedním z podmiňujících faktorů je získávání prostředků k realizaci preventivních programů.
Prevence je většinou hrazena státem. A to v podobě přidělování různých dotací, grantů a příspěvků. Organizace zabývající se prevencí jsou naopak většinou nestátní, nezisková zařízení, tudíž každoročně na počátku roku žijí na hraně existenčních potíží, protože nikdy neví zda dostanou finanční prostředky a už vůbec netuší v jaké výši. Je zvykem, že komise přidělují pouze část žádané částky. Tudíž se stává, že v prvních měsících roku organizace nemají peníze na hrazení výdajů za práci.
Studenti, děti, nebo odborníci realizující prevenci jako vedlejší pracovní činnost jsou pak z tohoto úhlu ideální realizátoři. Dokud organizace nedostane prostředky, nemusí je platit a práci vykonají až po přidělení prostředků v rozsahu dle jejich množství.
Bohužel se pak kvalita prevence posouvá na další než první příčky v charakteru programů a volbě jejich realizátorů. Zde je ještě před námi vyřešení tohoto bodu, kdy se setkává státní sektor s neziskovými, nestátními organizacemi a není zde do důsledků dořešen tento někdy možná komplikovaný systém. Otázkou tedy zůstává:
„Jak technicko-ekonomicky zrovnoprávnit profesionální realizátory programů?“
Zajistit přísun finančních prostředků u programů tak, aby bylo možno hradit příjem realizátorů plynule během celého roku. Pak by logicky kvalitativní úroveň programů nebyla blokována danými podmínkami, ale byla svobodnou volbou jejich tvůrců. A lze se domnívat, že mnohá sdružení by ustoupila od programů realizovaných proškolenými laiky. Za stejných finančních podmínek by pak stát mohl „nakupovat“ práci realizovanou profesionály. Řešení je však na kompetentních místech.
Otázek, které jsou významné a lze si je v této oblasti klást, je opravdu velmi mnoho. A je třeba k nim zaujmout zásadní postoj. Přesto jako bychom se v široké veřejnosti a v médiích setkávali pouze s jedinou. S otázkou legalizace.
Návykové látky jsou vděčným mediálním tématem, které se pravidelně objevuje v předvečer voleb. Drogy jsou pro voliče potenciální „zlo“ a politik se může prezentovat jak úspěšně umí se zlem bojovat a jak je tudíž silným vůdcem, kterého je třeba zvolit.
Nicméně opakující se témata k diskusi, která lze slyšet v různých mediálních diskusích spíše svědčí o povrchnosti při pohledu na tuto oblast. Věčné diskutování o legalizaci či nikoliv je sice možná principiální otázka, ale rodiče spíše zajímá jak se stát postará o to, že jejich dítě zítra na cestě ze školy nepotká dealera . Jestli na jeho škole funguje program, který ho naučí nejen jak se zachovat, když už mu drogu nabídne třeba jeho kamarád, ale připraví ho natolik, že se i podle toho skutečně zachová.